Tadeáš Rulík, analytik výzkumného oddělení INCIEN, se specializuje na udržitelný design a využívání materiálů v souladu s principy cirkulární ekonomiky. Jaké vidí možnosti efektivního snižování produkce emisí skleníkových plynů v českém průmyslu?
Tadeáš Rulík
analytik výzkumného oddělení INCIEN
Můžete nám jednoduše vysvětlit, co se skrývá pod termínem dekarbonizace průmyslu?
Dekarbonizace průmyslu znamená snižování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů vznikajících při průmyslových aktivitách. Průmysl je v tomto ohledu klíčovým odvětvím. Jak na úrovni EU, tak v ČR se podílí více než čtvrtinou (přibližně 27 % v EU, 28 % v ČR) na celkových emisích skleníkových plynů. Za dvě třetiny z nich je zodpovědná výroba čtyř základních materiálů: ocel, cement, plasty a hliník. Související emise pak vznikají dvěma hlavními způsoby – z výroby energie a souvisejícího spalování fosilních paliv a z chemických procesů probíhajících při výrobě materiálů.
Jak lze dekarbonizace v praxi dosáhnout?
Z pohledu cirkulární ekonomiky se nabízejí tři základní cesty dekarbonizace průmyslu.
První z nich je recirkulace materiálů, tedy jejich navrácení do oběhu například recyklací. Druhou možností je materiálová účinnost neboli použití méně materiálu pro daný výrobek či aplikaci. Poslední jsou cirkulární obchodní modely. Pro ilustraci si lze představit výrobu auta. Recirkulace materiálů zde znamená, že využijeme například recyklovanou ocel a hliník, jejichž výroba představuje jen zlomek energie i emisí ve srovnání s výrobou z primárních surovin. Materiálová účinnost se může na jedné straně projevit použitím moderních technologií
a minimalizováním odpadu při výrobě, na druhé pak odlehčením nebo zmenšením vozu. Cirkulární obchodní modely by pak znamenaly navržení automobilu pro co nejdelší životnost nebo jeho sdílení. Obě strategie cílí na snížení počtu aut a s tím i množství materiálů nutných pro jejich výrobu.
V jakých oborech či oblastech je potenciál dekarbonizačních opatření největší?
Prvním odvětvím je ocelářství. Pokud by se v České republice podařilo naplnit současné plány pro přechod na výrobu recyklované oceli, mohlo by to do roku 2031 znamenat až 70% snížení souvisejících emisí oproti dnešnímu stavu. Toto představuje celkovou roční úsporu přibližně 6,5 milionů tun CO2 nebo 5 % celkových dnešních emisí skleníkových plynů České republiky. Další oblastí je výroba cementu a betonu, kde lze podle různých scénářů změnou materiálového složení dosáhnout 25–50 % emisních úspor, a to do roku 2050. Přibližně se tedy jedná o 1 milion tun CO2. Další úsporu získáme recyklací plastových odpadů, ať už mechanickou nebo chemickou. Mohli bychom tak u nás do roku 2050 potenciálně ušetřit kolem 2 milionů tun CO2. Od roku 2030 navíc už nebude možné plastové odpady skládkovat – co nepůjde na recyklaci, bude spalováno.
