Jaké jsou trendy ve společenské odpovědnosti firem? Objevilo se za poslední rok něco nového?
Řadě firem došlo, že jde do tuhého – čísla a další evidence klimatické krize, nerovností, polarizace společnosti či vzdělávání mluví jasně. Pouhá slova bez konkrétní akce a výsledků pro firmy znamenají ostudu a problém nejen u vybraných segmentů zákazníků, veřejnosti a neziskového sektoru, ale nově také u některých zaměstnanců, investorů a bank. Vidím i posun k systematičnosti – sledování a měření dopadů, kvalitnější nefinanční reporting, dlouhodobé plánování změn směrem k udržitelnosti. Velkou roli také sehrává regulace (např. taxonomie ve finančním sektoru, cena emisních povolenek nebo zákazy neudržitelných řešení, třeba jednorázovýchplastů) a dlouhodobé závazky (např. cíl uhlíkové neutrality do roku 2050). Více firem si také uvědomuje, že transformace ekonomiky a společnosti k nízkouhlíkovému a udržitelnějšímu modelu je obrovskou obchodní příležitostí. Další si uvědomují, že jde o změnu tak velkou, že beze změny strategie, případně byznys modelu, se jejich firma v nové tržní realitě do budoucna neuplatní.
Které firemní neduhy považujete za ty nejhorší a nejvíce poškozující image brandu?
Povrchnost, greenwashing a neautentičnost leadershipu. Nedávno jsem četl rozhovor s CEO velké české firmy, kterému prostě nešlo věřit, že to myslí upřímně. Tito lidé jsou přesvědčení, že i udržitelnost je věc peněz, podceňují roli kultury a mindsetu. Připadá mi absurdní sledovat, jak lidé s těžebním přístupem k podnikání, k zákazníkům a dodavatelům (prostě mindset 90. let – „greed is good”; co není zakázáno, je povoleno a externality jsou problémem někoho jiného) rádi hovoří o udržitelnosti a hodnotách, jako je svoboda, bez skutečné, žité zodpovědnosti a bez upřímnéhozáměru tu po sobě nenechat nezaplacený účet.
Podobně zaostalý mi přijde přístup „karmistů“ – tito lidé neřeší negativní dopad svého byznysu a místo toho si kupují odpustky tím, že obětují menší částky na kulturu či jinou zálibu vedení, nebo tím, že přestanou kupovat vodu v PET lahvích a říkají tomu CSR. Agregátní negativní dopad z end-to-end pohledu na celý jejich byznys to však naprosto neřeší.
Co je podle Vás budoucností ve směru společenské odpovědnosti firem?
Opravdovost, zaměření na core business a evidence‑based přístup. To znamená, že termín CSR se úplně přestane používat, poněvadž bude zbytečný – stejně jako je ve firmě se zdravou kulturou zbytečné všude připomínat, že zákazník musí stát v centru dění firmy (customer centricity).
Jaký je podíl žen a mužů ve vedení odpovědných společností?
Nemám tvrdá data, pocitově ale vidím u odpovědnějších firem vyšší podíl žen. Ženy typicky přináší do rozhodování více dlouhodobosti, empatie a spolupráce. Zažil jsem několik výhradně mužských boardů a musím potvrdit očekávaný stereotyp: ego, krátkodobost, soutěživost, politikaření.
Které české firmy vnímáte jako nejvíce pokrokové? Jak si stojíme v porovnání se zahraničními firmami?
Mezi nejpokrokovější řadím zahraniční pobočky nebo dcery globálních firem – uvažují a jednají globálně a dlouhodobě, extenzivně reportují, jsou pod velkým tlakem investorů směrem k udržitelnosti, jsou častěji v udržitelnosti dál než ostatní. Krom toho tu máme řadu českých, často rodinných firem, které dokážou v udržitelnosti úžasné věci. Na druhé straně spektra vidím některé české firmy s lokálními vlastníky, kteří mají pouze a jen finanční, často velmi krátkodobý zájem. Management si najali za stejným účelem a stejně ho i motivují. Udělají v udržitelnosti buď jen zákonné minimum, nebo často jen to, na co by se mohlo přijít. Tento legitimní a často standardní model podnikání v Česku nepřispívá k prosperitě a udržitelnosti společnosti a životního prostředí jako celku.
V Impact Hubu a Tilii Impact Ventures pracujeme se startupy, u kterých vidím mnohem globálnější a, chcete-li, progresivnější či odpovědnější přístup k podnikání, resp. odlišné myšlení a chování obecně.
Ztížila covidová situace možnosti firem v rozvoji CSR aktivit?
Těžko říci. U některých firem pandemie vedla ke zpomalení transformace na udržitelnější model. U jiných firem důsledky pandemie naopak akcelerovaly změny. A firmy, které to nikdy s udržitelností nemyslely vážně, rády využívají pandemii jako generální výmluvu na všechno.
