Pokud byste měla srovnat pozici žen ve společnosti před rokem 1989 a nyní, v čem vidíte nejmarkantnější rozdíl?
Dnes se o tématu víc mluví. Dovolím si malou anekdotu. Ve svých 19 letech jsem pracovala jako au pair v tehdejším Západním Německu. Tam jsem se přátelila s místní stejně starou studentkou pedagogiky. Při návštěvě u ní doma její matka nadšeně vykládala, jak si brigádou v knihkupectví vydělala své první peníze v životě. Do té doby byla v domácnosti. Já jako dcera plně zaměstnané a pracovně realizované matky jsem žasla do jak zaostalé společnosti jsem přijela. Oni zase žasli, že u nás ženy pracují i když mají děti. Po dvaceti letech, někdy po roce 1989 ta má kamarádka přijela do Čech (jako do zaostalé země) jako zapálená aktivistka dělat feministickou osvětu. Tak to jsem se opravdu musela smát. Možná proto jsem vůči tomu importu radikálního feminismu „ze Západu“ po revoluci zůstala trochu zdrženlivá, protože se mi zdálo, že bychom měli více využít naší vlastní historie a zkušeností než těch dovezených modelů správného feministického myšlení.
Na jednu stranu uznávám, že kvóty mohou pomoci dostat více žen zejména do politiky. Na druhou stranu je tu nebezpečí že ženy nebudou brány jako osobnosti, které se na své pozice dostaly díky svým schopnostem, ale jen kvůli genderu.
V současné době se diskutuje problematika kvót pro ženy. Má řadu zastánců, ale i odpůrců, kteří tvrdí, že kvóty jsou pro ženy nedůstojné. Jaký máte na kvóty pro ženy názor?
Já jsem v této otázce rozpolcená. Na jednu stranu uznávám, že kvóty mohou pomoci dostat více žen zejména do politiky. Na druhou stranu je tu nebezpečí že ženy nebudou brány jako osobnosti, které se na své pozice dostaly díky svým schopnostem, ale jen kvůli genderu. Asi by mně štvalo kdyby se říkalo, že jsem dostala v České televizi šanci točit filmy jen proto, že jsem žena, a aby byla vyváženost.
Jak jsou vnímány ženy v uměleckých oblastech – setkávají se ženy „umělkyně“ např. s diskriminací i v této oblasti?
Mám pocit, že ne. Já se za umělkyni nepovažuju a nikdy jsem se s tím nesetkala. Zdá se mi, že konkrétně v oblasti filmového dokumentu se ženám celkem daří.
Myslíte si, že je v současné době dostatečná hojnost filmů, které tematizují a střízlivě interpretují „ženské“ otázky (např. rovnoprávné postavení, diskriminaci, ženy samoživitelky apod.)?
Neřekla bych že hojnost, ale téma to je. V oblasti filmového dokumentu asi ještě více než ve filmech hraných.
Já se jako feministka nedefinuju. Jsem z rodiny, kde matka intenzivně pracovala před mým narozením i po něm (byla výtvarnice) a vydělávala víc než otec (právník a posléze z politických důvodů lakýrník).
Našla byste jistý průsečík mezi ženami v umění, byznysu, vědě a politice? Co je podle Vás jejich pojítkem, existuje-li?
Asi je to společná chuť o něco usilovat, mít své vize a svůj program a energii ho uskutečňovat, jít dál.
Feminismus a genderové záležitosti bývají v České republice častokrát cílem nejrůznějších vtípků a posměšků. Jejich podstata je nezřídka bagatelizována i zkreslována. Cítíte se vy být feministkou a setkala jste se někdy ve společnosti s podobným nepochopením celé problematiky?
Já se jako feministka nedefinuju. Jsem z rodiny, kde matka intenzivně pracovala před mým narozením i po něm (byla výtvarnice) a vydělávala víc než otec (právník a posléze z politických důvodů lakýrník). Ona si svou ženskou pozici vybojovala a já už přišla „k hotovému“. Nikdy u nás ani slůvkem nepadlo, že bych v nějakém oboru nemohla uspět jen proto že jsem žena. Většina žen v mém okolí pracovala na stejných pozicích jako muži (lékařky, redaktorky, vědkyně)- a to jak v mém dětství kdy šlo o přátele rodičů tak později mé vrstevnice.
Především země západní Evropy jsou blízko dosažení bodu tzv. genderové rovnosti. Myslíte si, že v budoucnosti se pozice mužů a žen ve společnosti zcela vyrovnají?
To je otázka pro prognostiky. Já bych intuitivně řekla, že úplně se nevyrovnají nikdy, mimo jiné, že o stoprocentní rovnost nebudou usilovat ženy.
Můj cyklus obsahoval devět ženských příběhů a neměl ambici být nějakým statisticky přesným příspěvkem k situaci žen u nás.
Jste autorkou časosběrného dokumentárního cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. V čem by se podle Vás zásadně lišil cyklus s názvem Muži na přelomu tisíciletí?
Můj cyklus obsahoval devět ženských příběhů a neměl ambici být nějakým statisticky přesným příspěvkem k situaci žen u nás. To v tak malém počtu rozhodně nejde. Hodně záleží jaké ženy si vyberete a jaké téma ony vnesou do filmu. Určitě šlo o ženskou seberealizaci, ale v různých podobách. I u hypotetických „Mužů na přelomu tisíciletí“ by záleželo na tom jak by mužskou pozici dneška interpretovali jednotliví hrdinové.
Dovoluje Vám Vaše náročná filmařská profese dostatečně slaďovat osobní a pracovní život, resp. co napomáhá z Vašeho hlediska této koordinaci?
Když jsme se seznámili s mým mužem věděl, že jsem hodně pohlcená svou profesí a chci aby to tak zůstalo. On byl z rodiny, kde to jeho matka měla podobně. Byla profesorka češtiny a francouzštiny, psala učebnice a ve své práci se vyžívala. Její muž to akceptoval zrovna tak jako můj táta. Ten to dokonce na mámě přímo obdivoval. Tak jsme s mým mužem díky podobné rodinné konstelaci zvládali „dvojkariérové“ manželství celkem s přehledem. Musela jsem si dobře plánovat čas abych stihla rodinu, děti i práci. Někdy přišly těžší chvíle, ale v zásadě jsme vše přežili. A doufám, že ani moje děti (syn a dcera) nebudou v budoucnu mít problémy s tématem ženské rovnoprávnosti a seberealizace.
