Klima se nebezpečně mění a neprůstřelně usvědčeným viníkem je lidská činnost. Abychom Zemi udrželi ve stavu, v němž na ní bude možné i nadále snesitelně žít, musíme rychle snížit emise.
JITKA MARTÍNKOVÁ
koordinátorka komunikace v Klimatické koalici
Zbývající uhlíkový rozpočet, který nám s alespoň dvoutřetinovou pravděpodobností umožní udržet oteplení na bezpečné hranici 1,5 °C, vyčerpáme podle zprávy dnešním tempem do 10 let. Vývoj v následujících několika letech bude proto zcela zásadní. Globální emise musí až do roku 2030 klesat zhruba o 7 procent ročně. Tedy v míře, jíž odpovídal pouze pokles emisí během celosvětových covidových lockdownů.
Co mohou dělat firmy?
Zdaleka největším zdrojem emisí v Česku je energetika. První krok k řešení je tak nasnadě: urychleně dekarbonizovat výrobu elektřiny a tepla a zavést úspory všude, kde to jde. Zde pomůže i trh. Úspory a obnovitelné zdroje začínají být finančně výhodné.
Dramatické změny nás ale čekají i jinde. Svět potřebuje nové a nízkouhlíkové formy výstavby, mobility či stravování, cirkulární ekonomiku nebo třeba nové formy zemědělství, včetně agrolesnictví, agrovoltaiky nebo regenerativního hospodaření. To vše jsou nové obchodní příležitosti. Pro úspěch firem bude rozhodující schopnost tyto trendy anticipovat a naskočit na vlnu transformace včas.
Oproti zahraničí jsou české firmy často pozadu. Před politiky a legislativou jsou ale o několik kroků napřed. Vhodnou rolí pro progresivní část českého byznysu proto může být například intenzivnější tlak na přijetí chybějících legislativních opatření nebo propojování ve veřejně činných platformách typu Změna k lepšímu.
Slabým článkem české dekarbonizace je i nedostatek kvalifikovaných lidí v souvisejících profesích nebo nedostatečná informovanost malých a středních podniků o dostupných finančních pobídkách. I zde by měl svou ale svou roli sehrát lépe spíše stát.
ZAJÍMÁ VÁS SPALOVÁNÍ FOSILNÍCH PALIV? KLIKNĚTE ZDE
Hlubší systémové změny
Zprávy vědců ale ukazují ještě jedno. Dekarbonizace v modelu „business as usual“ bohužel nestačí. Ani nejoptimističtější klimatické scénáře si nevědí příliš rady s otázkou neustálého růstu. Přebytečné emise proto klimatické modely kompenzují nepodloženou vírou v masivní nasazení technologií, jež budou schopné část uhlíku z atmosféry „odsát“ a „někam“ uložit. Tato řešení ale zatím k dispozici nejsou a spoléhat na ně je spíše hazardem než zodpovědnou a racionální strategií. Další rozbušku může představovat i klimatická (ne)spravedlnost. Zatímco za klimatický rozvrat mohou bohatí, důsledky padají na ty nejchudší a nejzranitelnější.
Řada odborníků proto upozorňuje, že součástí řešení musí být i hlubší změny současného ekonomického modelu. I zde se vyplatí sledovat vynořující se trendy. Krokem k řešení klimatické krize totiž mohou být i věci jako čtyřdenní pracovní týden nebo větší ohodnocení společensky prospěšných a emisně nenáročných oborů jako péče a zdravotnictví. Například na úkor marketingu. A že kobliha není jen pochoutka z pekárny, ale i nový ekonomický model, k němuž bychom se měli v zájmu udržení se v planetárních mezích blížit, už jste slyšeli?
